Oáza Bahríja a El-Héz                         

Bahríja je jednou z pěti hlavních oáz egyptské Západní pouště (společně s oázami Charga, Dachla, Farafra a Síwa) (obrázek 1 – mapa). Rozkládá se mezi 27°48´ a 28°30´ s. š. a 28°35´ a 29°10´ v. d. Je 94 km dlouhá a 42 km široká, její celková rozloha činí 2.000 km2. Pro svou malou rozlohu se dnes někdy označuje jako el-Waha el-Saghira, Malá oáza; pro své umístění v severní části Západní pouště je někdy nazývána Severní oázou. Okraje oázy Bahríja tvoří několik úrovní eskarpmentu, který ohraničuje proláklinu posetou pahorky a horskými hřebeny. Na rozdíl od ostatních oáz, v nichž se setkáváme s dobře opevněnými vesnicemi, jsou osídlené oblasti oázy Bahríja jakoby zranitelně roztroušeny na dně vlastní prolákliny. V současné době nepřesahuje populace oázy 30.000 obyvatel, z toho polovina sídlí v jejím hlavním městě, Bavíti.
V nejjižnější části oázy Bahríja leží oblast nazývaná El-Hajez (obrázek 2), která je v současné době začleněná do oázy Bahríja jako její nedílná součást. Z některých staroegyptských písemných pramenů však vyplývá, že staří Egypťané mohli distrikt El-Hajez vnímat jako samostatnou oázu Ain el-Wádí. V oblasti se nachází čtyři důležité prameny – Ain el-Ezza, Ain el-Šejch, Ain el-Tablamun a Ain el-Ríz – a několik menších studen (obrázek 3). V blízkosti uvedených vodních zdrojů jsou soustředěny pozůstatky lidského osídlení i rozsáhlé plochy vhodné k zemědělství.

nahoru
Z dávnější historie oázy Bahríja toho mnoho neznáme. Starší období – dobu kamennou – v oblasti před zahájením českého projektu jen povšechně zkoumal egyptský archeolog Fekri Hassan na konci 70. let 20. století. V historickém období, v době Střední říše (1994–1797 př. Kr.) byla oáza známa jako Džesdžes a nacházela se pod přímou kontrolou egyptských panovníků. Spojnici s nilským údolím tvořila asi 190 km dlouhá karavanní cesta zvaná později arabsky Darb el-Bahnasa. Hospodářský a zemědělský potenciál oázy byl využíván dále v době Nové říše (1550–1069 př. Kr.). Z této doby pocházejí nejstarší známé památky objevené v této oblasti: jedná se o hrobku Amenhotepa Huje vysekanou ve skalním útesu a některé další hrobky na pohřebišti Káret Hilwa při jižním vstupu do Bavíti (obrázek 4). Z některých místních jmen staroegyptského původu vyplývá, že v oblasti by se mohly nacházet i doklady osídlení staršího data.

nahoru
Hlavního rozkvětu Bahríja dosáhla až v pozdějších obdobích. Význam oázy v Pozdní době (664–332 př. Kr.) dokládají mnohé památky situované v okolí Bavíti. Na lokalitě Káret es-Subí to jsou hrobky Padiaštara, Tanefretbastety a Čateje a chrám, nebo přesněji zádušní kaple guvernéra Džedchonsuiufancha. Na lokalitě Káret Kasr Salím na východ od Káret es-Súbí se nacházejí zdobené hrobky hodnostářů Džedamonefancha  a Bannentiua (obrázek 5) z doby vlády 26. dynastie.

nahoru
Ze stejného období pochází čtyři kaple vybudované na lokalitě Ain el-Muftilla (obrázek 6 a obrázek 7), z nichž jedna byla zasvěcena Besovi, egyptskému bůžku s ochrannými funkcemi, uctívanému především lidovými vrstvami (obrázek 8), a dnes téměř zničený chrám, kaple postavená Vahibreem a zasvěcená thébským bohům Amonovi a Chonsuovi a další chrám boha Bese, v Egyptě zcela ojedinělý. V Řecké (332–305 př. Kr.), popř. v Ptolemaiovské době (305–30 př. Kr.) byl na lokalitě Kasr el-Migysbah vztyčen kamenný chrám oslavující Alexandra Velikého (obrázek 9). Jedná se o jeden ze dvou chrámů v celém Egyptě, kde se nám dochovalo zobrazení tohoto vojevůdce. Význam oázy v Ptolemaiovské, a především v Římské době (30 př. Kr. – 395 po Kr.) potvrzuje i rozsáhlé pohřebiště, které objevil v roce 1996 egyptský archeolog Zahi Hawass. Pohřebiště se rozkládá na tzv. 6. kilometru na jižním okraji Bavíti. Z doposud více než 100 prozkoumaných mumií jsou některé pozoruhodné tím, že byly zdobeny zlacenou kartonáží, jejíž nákladnost provedení a vzhled proslavily toto Údolí zlatých mumií po celém světě.

nahoru
Velké množství památek z Římské doby svědčí o značné prosperitě a významu oázy Bahríja a El-Hajez v této době. V roce 30 př. Kr. se Egypt stal vedle Kyrenaiky, Tripolitany, Afriky Procunsularis, Numidie a Mauretanie Caesarensis jednou z římských provincií rozkládajících se v severní Africe při březích Středozemního moře. Jestliže většina z těchto provincií vznikla z důvodu ochrany jižních hranic impéria, měl Aegyptus mezi nimi výsadní postavení, a to nejen díky starobylé a dlouhé kulturní a ekonomické tradici, ze které Římané těžili a kterou dále cíleně rozvíjeli. Důležitým důvodem římské přítomnosti se stala také bohatá ložiska nerostných surovin a značný ekonomický potenciál, jímž země podél Nilu disponovala. Díky efektivní zemědělské produkci se Egypt v prvních stoletích po Kr. stal důležitou oblastí, oprávněně označovanou jako obilnice Říma.
Přestože je počátek římské nadvlády kladen do roku 30 př. Kr., snahy o posílení římského vlivu sahají až do Ptolemaiovské doby (období pozdní republiky), podobné úvahy o získání Egypta se spojují také se Sullou. K tomu však došlo až po bitvě u Actia a následném uchopení moci Octavianem Augustem a Egypt od té doby patřil mezi provincie spadající přímo pod císařskou správu. Tu podle Strabona v té době zajišťovaly 3 legie, doplněné stejným počtem jízdních (alae) a pěších oddílů (cohortes), které sídlily v Alexandrii, Starém Babylonu, Thébách a Syené. V následujícím období, vzhledem k poměrnému klidu, došlo v Egyptě k redukci vojenské moci – od doby Hadriánovy vlády v Alexandrii sídlila pouze jediná legie – legio II Traiana. Tuto dobu charakterizovaly nejen úpravy starších cest, ale také velkorysé zakládání cest nových, mezi které patřily např. Via Hadriana, spojující Antinopolis s pobřežím Rudého moře a Bereníkou. Vojenská přítomnost byla kromě toho patrná v Horním Egyptě, římské pevnosti chránily cesty ve Východní a Západní poušti. K zásadní změně došlo, podobně jako v jiných částech Impéria, až za vlády císaře Diokleciána, který reformoval vojenské oddíly a ochranu svěřil menším pohraničním oddílům limitaneů. Doplňovala je legio I Maximiana a legio III Diocletiana.
Mezi ostatními provinciemi měl Egypt dominantní postavení především díky svým nerostným surovinám a vyspělému a efektivnímu zemědělství. K nejdůležitějším nalezištím drahých kovů, žádaného stavebního kamene – především porfyru a granitu, používaného na řadě staveb nejen ve východním Středomoří (např. Baalbek) a v samotném Římě, ale také v řadě dalších provincií, patřily doly v Mons Claudianu a Mons Porfyritu, užívané již od dob faraonských. Spojovaly je střežené cesty, vedoucí paralelně s pobřežím. Zprávy o jejich směru a podobě zanechal Plinius, zaznamenány jsou také na itinerářích a na Tabule Peutingerianě. Vycházely z Antinopole (Via Hadriana), Caenepole (Dendery) nebo Apollónopole (Edfu). Kromě výše zmíněných komodit se po těchto cestách dopravovalo také cenné zboží z Arabského poloostrova, Etiopie a Indie, jež přivážely lodě do přístavů Myos Hormos (založený již za Ptolemaiovců), Levcos Limen a Bereníké, ležících na březích Rudého moře.
Oproti tomu oázy ležící v Západní poušti měly v Římské době poněkud odlišný charakter a význam. V této době patřily mezi nejhustěji osídlené oázy Dachla, Charga (Oasis Magna) a Bahríja, Římany označovaná také jako Oasis Parva. Římané cíleně navázali na zemědělské využití uvedených oblastí, jejichž značný hospodářský a zemědělský potenciál byl rozpoznán již za Thutmose III. a v době ptolemaiovského Egypta, a dále je prohloubili. Zdokonalili systém zavlažování nejen hloubením nových studní, ale především vybudováním rozsáhlé sítě podzemních manavárů, přivádějících vodu z vyšších poloh až k polím, do měst a sídlišť. To přineslo zlepšení životních podmínek v oblasti a následný rozvoj zemědělství. Tento trend je patrný v oáze Bahríja, a jak dokládají výzkumy z posledních let, také v její jižní části v oáze El-Hajez. Spojení El-Hajezu s nilským údolím zajišťovala jako v předchozích obdobích karavanní stezka Darb el-Bahnasa, vedoucí z Oxyrhynchu (Bahnasa) přes pás písečných dun do Bavíti, které se stalo centrem oázy, rozkládajícím se v okolí termálních pramenů El-Bíšmu. Jižně od kaplí v Ain el-Muftilla v Káret el-Túb prozkoumala v roce 1999 francouzská expedice malou pevnost čtvercového půdorysu 60 x 60 m s věžemi v nárožích, postavenou z nepálených cihel. Nálezy datují pevnost do Římské doby a podle Notitia Dignitatum se mohlo jednat o pevnost jízdního oddílu ala II Armeniorum.
Římskou přítomnost v oblasti Bavíti dokládá kdysi monumentální triumfální oblouk, který se do dnešních dní dochoval ve velmi špatném stavu. Oblouk zachytil na kresbě z roku 1820 Cailliaud (obrázek 10) a díky popisu G. A. Hoskinse z roku 1835 jsou známy přibližné rozměry: jednalo se o monument postavený na mohutné platformě 128 stop dlouhé, sám oblouk byl vztyčen ve středu severní fasády platformy a dosahoval délky 25 stop. Oblouk, původně se třemi průchody oddělenými dvěma nikami a pilastry po stranách středního, již v té době neměl výzdobu.

nahoru
Jestliže ještě v helénistickém období se osídlení oázy Bahríja soustředilo především do oblasti Bavíti a jeho okolí, s příchodem Římanů se situace změnila a osídlené území se rozšířilo také do její jižní části, oázy El-Hajez. První podrobnější průzkum zde ve 40. letech 20. století provedl Ahmed Fakhry. Již tehdy bylo zřejmé, že se zde zachovala řada unikátních památek z Římské doby. Centrum římského Hajezu leželo zřejmě v okolí El-Rízu, kde se dochovala část pevnosti z nepálených cihel (obrázek 11). Nedaleko této pevnosti Fakhry prozkoumal rozsáhlý komplex, který interpretoval jako palác s odpovídajícími reprezentačními místnostmi, rozlehlými skladišti a lisovnou se dvěma rozměrnými jímkami. V okolí paláce se rozkládala hustá sídlištní zástavba. Díky početným nálezům keramických úlomků lze celý komplex datovat do 3.–5. století po Kr. Nejmladší dochovanou památku v El-Rízu představuje basilikální kostel sv. Jiří, který vznikl v 6., nejpozději v 7. století po Kr. (obrázek 12). Tato stavba z nepálených cihel, jíž dnes chybí střecha, měla podle tradice ukrývat ostatky sv. Bartoloměje a v její blízkosti se měl rozkládat klášter, který se však dosud nepodařilo přesně lokalizovat. Menší archeologické práce v oblasti El-Rízu a Ain Umm Chabaty se uskutečnily pod vedením inspektorátu Egyptské památkové organizace v Bavíti též na počátku 90. let 20. století.

nahoru
Vedle tohoto správního centra tvořilo osídlení několik větších sídlištních okrsků, kde se je doložena produkce keramiky, jež se distribuovala do okolních sídlišť – k největším patřil Bír el-Šovíš (obrázek 13 a obrázek 14) s početnými hrnčířskými dílnami (obrázek 15). K hlavním aktivitám obyvatel oázy El-Hajez však v Římské době patřilo zemědělství: pěstovalo se zde obilí, datle, ale také vinná réva. Aglomerace – usedlosti zemědělského charakteru tvořily obytné objekty, doplněné sklady, ale také jímkami na vodu a lisovnami na víno. Skutečnost, že oáza El-Hajez nebyla přes nesnadný přístup izolována od okolního světa, dokládají nálezy importované keramiky, především transportních amfor a lesklé červené keramiky (African Red Slip ware, vyráběné v Tripolitaně), dokládající kontakty s východním Středomořím a oblastmi severoafrickými, především s oblastmi dnešního Tunisu, Alžírska a nilské delty.

Obrázek 13 - krajina v oblasti Bír el-Šovíš

Obrázek 14 - ideální rekonstrukce života v Bír el-Šovíši © National Geographic Česko

Obrázek 15 - hrnčířské pece na Bír el-Šovíši

nahoru
V blízkém okolí městských aglomerací i menších venkovských usedlostí se rozkládají četné nekropole, jejichž hroby však byly již v minulosti z větší části vykradeny. K nejčastějším typům hrobek patří jednoduché komorové hroby, čtvercového nebo obdélného půdorysu, vyhloubené do měkké skály, výzdoba stěn se do dnešních dní nedochovala. Výjimkou však nejsou ani složitější skalní hrobky s jednou centrální a třemi bočními komorami po stranách a proti vstupu (např. Ain Umm Chabata). Těla se zpravidla ukládala do prostých terakotových rakví s nachovým povrchem a hojné úlomky kostí v okolí vykradených hrobek dokládají, že převládajícím ritem v pozdní Římské době byla inhumace (obrázek 16 a obrázek 17).

Obrázek 16 - hrobka 1 se dvěma kultovními dvory na lokalitě Bír el-Šovíš

Obrázek 17 - hrobka 1, pohřební komora

nahoru
Městská sídliště podobně jako venkovské usedlosti by stěží mohla fungovat bez zásobování vodou. To zajišťoval složitý systém podzemních manavárů, přivádějících vodu z úpatí výše položených pohoří (obrázek 18). Tento systém, dlouhý často desítky kilometrů, byl vybudován v měkkém kameni pouze za využití hrubě opracovaných kamenných kopáčů (obrázek 19), které se nalézají nejen v manavárech, ale také v hrobkách a jejich okolí.
Množství památek datovaných do Římské doby svědčí o tom, že v této době oáza El-Hajez dosáhla demografického vrcholu a značně vzkvétala. V následujících staletích byla obyvateli postupně opuštěna a v současné době je pouze sporadicky osídlena.

Obrázek 18 - manavár

Obrázek 19 - kamenný kopáč používaný k hloubení manavárů

- Ball, J., Beadnell, H. J. L., Bahria Oasis – Its Topography and Geology, Cairo 1903.
- Cailliaud, F., Travers of the Oasis of Thebes, and in the deserts situated east and west of the Thebain; In the Years 1815, 1816, 1817 and 1818. London 1822.
- Colin, F., Laisney, D., Marchand, S., „Qaret el-Toub - un fort romain et une nécropole pharaonique. Prospection archéologique dans l’oasis de Bahariya 1999“, BIFAO 100 (2000): 145–192.
- Fakhry, A., The Egyptian Deserts. Bahria Oasis, 2 Vols., Cairo 1942, 1950.
- Fakhry, A., The Oases of Egypt, Volume 2: Bahariyah and Farafra Oases, Cairo 1974.
- Fakhry, A., Bahriyah and Farafra (with a new introduction by Anthony J. Mills), Cairo 2003.
- Hassan, F. A., „Archaeological explorations at Baharia Oasis and the West Delta, Egypt“, Current Anthropology 22 (1979): 806.
- Hawass, Z., The Valley of the Golden Mummies, Cairo 2001.
- Hoskins, G. A., Visit to the Great Oasis of the Libyan Desert: with an account, ancient and modern, of the oasis of Amun, and the other oases now under the dominion of the pasha“
- Jackson, R. B., At Empire’s Edge. Exploring Rome’s Egyptian Frontier, New Haven – London 2002.
- Reddé, M., „Sites militaires romains de l’oasis de Kharga“, BIFAO 99 (1999): 377–396.
- Vivian, C., The Western Desert of Egypt, Cairo 2000.
- Willeitner, J., Die ägyptischen Oasen. Städte, Tempel und Gräber in der Libyschen Wüste, Mainz am Rhein 2003.

nahoru