Oáza Bahríja a El-Héz                         

Bahríja je jednou z pěti hlavních oáz egyptské Západní pouště (společně s oázami Charga, Dachla, Farafra a Síwa) (obrázek 1 – mapa). Rozkládá se mezi 27°48´ a 28°30´ s. š. a 28°35´ a 29°10´ v. d. Je 94 km dlouhá a 42 km široká, její celková rozloha činí 2.000 km2. Pro svou malou rozlohu se dnes někdy označuje jako el-Waha el-Saghira, Malá oáza; pro své umístění v severní části Západní pouště je někdy nazývána Severní oázou. Okraje oázy Bahríja tvoří několik úrovní eskarpmentu, který ohraničuje proláklinu posetou pahorky a horskými hřebeny. Na rozdíl od ostatních oáz, v nichž se setkáváme s dobře opevněnými vesnicemi, jsou osídlené oblasti oázy Bahríja jakoby zranitelně roztroušeny na dně vlastní prolákliny. V současné době nepřesahuje populace oázy 30.000 obyvatel, z toho polovina sídlí v jejím hlavním městě, Bavíti.
V nejjižnější části oázy Bahríja leží oblast nazývaná El-Hajez (obrázek 2), která je v současné době začleněná do oázy Bahríja jako její nedílná součást. Z některých staroegyptských písemných pramenů však vyplývá, že staří Egypťané mohli distrikt El-Hajez vnímat jako samostatnou oázu Ain el-Wádí. V oblasti se nachází čtyři důležité prameny – Ain el-Ezza, Ain el-Šejch, Ain el-Tablamun a Ain el-Ríz – a několik menších studen (obrázek 3). V blízkosti uvedených vodních zdrojů jsou soustředěny pozůstatky lidského osídlení i rozsáhlé plochy vhodné k zemědělství.

Obrázek 2 - typická krajina v oáze El-Héz

 

Obrázek 3 - vodní zdroj u vesnice El-Ríz

nahoru
Z dávnější historie oázy Bahríja toho mnoho neznáme. Starší období – dobu kamennou – v oblasti před zahájením českého projektu jen povšechně zkoumal egyptský archeolog Fekri Hassan na konci 70. let 20. století. V historickém období, v době Střední říše (1994–1797 př. Kr.) byla oáza známa jako Džesdžes a nacházela se pod přímou kontrolou egyptských panovníků. Spojnici s nilským údolím tvořila asi 190 km dlouhá karavanní cesta zvaná později arabsky Darb el-Bahnasa. Hospodářský a zemědělský potenciál oázy byl využíván dále v době Nové říše (1550–1069 př. Kr.). Z této doby pocházejí nejstarší známé památky objevené v této oblasti: jedná se o hrobku Amenhotepa Huje vysekanou ve skalním útesu a některé další hrobky na pohřebišti Káret Hilwa při jižním vstupu do Bavíti (obrázek 4). Z některých místních jmen staroegyptského původu vyplývá, že v oblasti by se mohly nacházet i doklady osídlení staršího data.

Obrázek 4 - hrobka Amenhotepa Huje na lokalitě Káret Hilwa

nahoru
Hlavního rozkvětu Bahríja dosáhla až v pozdějších obdobích. Význam oázy v Pozdní době (664–332 př. Kr.) dokládají mnohé památky situované v okolí Bavíti. Na lokalitě Káret es-Subí to jsou hrobky Padiaštara, Tanefretbastety a Čateje a chrám, nebo přesněji zádušní kaple guvernéra Džedchonsuiufancha. Na lokalitě Káret Kasr Salím na východ od Káret es-Súbí se nacházejí zdobené hrobky hodnostářů Džedamonefancha  a Bannentiua (obrázek 5) z doby vlády 26. dynastie.

 

Obrázek 5 - jedna ze scén reliéfní výzdoby v hrobce hodnostáře Bannentiua

nahoru
Ze stejného období pochází čtyři kaple vybudované na lokalitě Ain el-Muftilla (obrázek 6 a obrázek 7), z nichž jedna byla zasvěcena Besovi, egyptskému bůžku s ochrannými funkcemi, uctívanému především lidovými vrstvami (obrázek 8), a dnes téměř zničený chrám, kaple postavená Vahibreem a zasvěcená thébským bohům Amonovi a Chonsuovi a další chrám boha Bese, v Egyptě zcela ojedinělý. V Řecké (332–305 př. Kr.), popř. v Ptolemaiovské době (305–30 př. Kr.) byl na lokalitě Kasr el-Migysbah vztyčen kamenný chrám oslavující Alexandra Velikého (obrázek 9). Jedná se o jeden ze dvou chrámů v celém Egyptě, kde se nám dochovalo zobrazení tohoto vojevůdce. Význam oázy v Ptolemaiovské, a především v Římské době (30 př. Kr. – 395 po Kr.) potvrzuje i rozsáhlé pohřebiště, které objevil v roce 1996 egyptský archeolog Zahi Hawass. Pohřebiště se rozkládá na tzv. 6. kilometru na jižním okraji Bavíti. Z doposud více než 100 prozkoumaných mumií jsou některé pozoruhodné tím, že byly zdobeny zlacenou kartonáží, jejíž nákladnost provedení a vzhled proslavily toto Údolí zlatých mumií po celém světě.

Obrázek 6 - kaple na Ain el-Muftilla

 

Obrázek 7 - interiér kaplí na Ain el-Muftilla

Obrázek 8 - zbytek reliéfní výzdoby kaple zasvěcené bohu Besovi

 

Obrázek 9 - chrám Alexandra Velikého

nahoru
Velké množství památek z Římské doby svědčí o značné prosperitě a významu oázy Bahríja a El-Hajez v této době. V roce 30 př. Kr. se Egypt stal vedle Kyrenaiky, Tripolitany, Afriky Procunsularis, Numidie a Mauretanie Caesarensis jednou z římských provincií rozkládajících se v severní Africe při březích Středozemního moře. Jestliže většina z těchto provincií vznikla z důvodu ochrany jižních hranic impéria, měl Aegyptus mezi nimi výsadní postavení, a to nejen díky starobylé a dlouhé kulturní a ekonomické tradici, ze které Římané těžili a kterou dále cíleně rozvíjeli. Důležitým důvodem římské přítomnosti se stala také bohatá ložiska nerostných surovin a značný ekonomický potenciál, jímž země podél Nilu disponovala. Díky efektivní zemědělské produkci se Egypt v prvních stoletích po Kr. stal důležitou oblastí, oprávněně označovanou jako obilnice Říma.
Přestože je počátek římské nadvlády kladen do roku 30 př. Kr., snahy o posílení římského vlivu sahají až do Ptolemaiovské doby (období pozdní republiky), podobné úvahy o získání Egypta se spojují také se Sullou. K tomu však došlo až po bitvě u Actia a následném uchopení moci Octavianem Augustem a Egypt od té doby patřil mezi provincie spadající přímo pod císařskou správu. Tu podle Strabona v té době zajišťovaly 3 legie, doplněné stejným počtem jízdních (alae) a pěších oddílů (cohortes), které sídlily v Alexandrii, Starém Babylonu, Thébách a Syené. V následujícím období, vzhledem k poměrnému klidu, došlo v Egyptě k redukci vojenské moci – od doby Hadriánovy vlády v Alexandrii sídlila pouze jediná legie – legio II Traiana. Tuto dobu charakterizovaly nejen úpravy starších cest, ale také velkorysé zakládání cest nových, mezi které patřily např. Via Hadriana, spojující Antinopolis s pobřežím Rudého moře a Bereníkou. Vojenská přítomnost byla kromě toho patrná v Horním Egyptě, římské pevnosti chránily cesty ve Východní a Západní poušti. K zásadní změně došlo, podobně jako v jiných částech Impéria, až za vlády císaře Diokleciána, který reformoval vojenské oddíly a ochranu svěřil menším pohraničním oddílům limitaneů. Doplňovala je legio I Maximiana a legio III Diocletiana.
Mezi ostatními provinciemi měl Egypt dominantní postavení především díky svým nerostným surovinám a vyspělému a efektivnímu zemědělství. K nejdůležitějším nalezištím drahých kovů, žádaného stavebního kamene – především porfyru a granitu, používaného na řadě staveb nejen ve východním Středomoří (např. Baalbek) a v samotném Římě, ale také v řadě dalších provincií, patřily doly v Mons Claudianu a Mons Porfyritu, užívané již od dob faraonských. Spojovaly je střežené cesty, vedoucí paralelně s pobřežím. Zprávy o jejich směru a podobě zanechal Plinius, zaznamenány jsou také na itinerářích a na Tabule Peutingerianě. Vycházely z Antinopole (Via Hadriana), Caenepole (Dendery) nebo Apollónopole (Edfu). Kromě výše zmíněných komodit se po těchto cestách dopravovalo také cenné zboží z Arabského poloostrova, Etiopie a Indie, jež přivážely lodě do přístavů Myos Hormos (založený již za Ptolemaiovců), Levcos Limen a Bereníké, ležících na březích Rudého moře.
Oproti tomu oázy ležící v Západní poušti měly v Římské době poněkud odlišný charakter a význam. V této době patřily mezi nejhustěji osídlené oázy Dachla, Charga (Oasis Magna) a Bahríja, Římany označovaná také jako Oasis Parva. Římané cíleně navázali na zemědělské využití uvedených oblastí, jejichž značný hospodářský a zemědělský potenciál byl rozpoznán již za Thutmose III. a v době ptolemaiovského Egypta, a dále je prohloubili. Zdokonalili systém zavlažování nejen hloubením nových studní, ale především vybudováním rozsáhlé sítě podzemních manavárů, přivádějících vodu z vyšších poloh až k polím, do měst a sídlišť. To přineslo zlepšení životních podmínek v oblasti a následný rozvoj zemědělství. Tento trend je patrný v oáze Bahríja, a jak dokládají výzkumy z posledních let, také v její jižní části v oáze El-Hajez. Spojení El-Hajezu s nilským údolím zajišťovala jako v předchozích obdobích karavanní stezka Darb el-Bahnasa, vedoucí z Oxyrhynchu (Bahnasa) přes pás písečných dun do Bavíti, které se stalo centrem oázy, rozkládajícím se v okolí termálních pramenů El-Bíšmu. Jižně od kaplí v Ain el-Muftilla v Káret el-Túb prozkoumala v roce 1999 francouzská expedice malou pevnost čtvercového půdorysu 60 x 60 m s věžemi v nárožích, postavenou z nepálených cihel. Nálezy datují pevnost do Římské doby a podle Notitia Dignitatum se mohlo jednat o pevnost jízdního oddílu ala II Armeniorum.
Římskou přítomnost v oblasti Bavíti dokládá kdysi monumentální triumfální oblouk, který se do dnešních dní dochoval ve velmi špatném stavu. Oblouk zachytil na kresbě z roku 1820 Cailliaud (obrázek 10) a díky popisu G. A. Hoskinse z roku 1835 jsou známy přibližné rozměry: jednalo se o monument postavený na mohutné platformě 128 stop dlouhé, sám oblouk byl vztyčen ve středu severní fasády platformy a dosahoval délky 25 stop. Oblouk, původně se třemi průchody oddělenými dvěma nikami a pilastry po stranách středního, již v té době neměl výzdobu.

Obrázek 10 - Cailliaudova dobová ilustrace triumfálního oblouku

nahoru
Jestliže ještě v helénistickém období se osídlení oázy Bahríja soustředilo především do oblasti Bavíti a jeho okolí, s příchodem Římanů se situace změnila a osídlené území se rozšířilo také do její jižní části, oázy El-Hajez. První podrobnější průzkum zde ve 40. letech 20. století provedl Ahmed Fakhry. Již tehdy bylo zřejmé, že se zde zachovala řada unikátních památek z Římské doby. Centrum římského Hajezu leželo zřejmě v okolí El-Rízu, kde se dochovala část pevnosti z nepálených cihel (obrázek 11). Nedaleko této pevnosti Fakhry prozkoumal rozsáhlý komplex, který interpretoval jako palác s odpovídajícími reprezentačními místnostmi, rozlehlými skladišti a lisovnou se dvěma rozměrnými jímkami. V okolí paláce se rozkládala hustá sídlištní zástavba. Díky početným nálezům keramických úlomků lze celý komplex datovat do 3.–5. století po Kr. Nejmladší dochovanou památku v El-Rízu představuje basilikální kostel sv. Jiří, který vznikl v 6., nejpozději v 7. století po Kr. (obrázek 12). Tato stavba z nepálených cihel, jíž dnes chybí střecha, měla podle tradice ukrývat ostatky sv. Bartoloměje a v její blízkosti se měl rozkládat klášter, který se však dosud nepodařilo přesně lokalizovat. Menší archeologické práce v oblasti El-Rízu a Ain Umm Chabaty se uskutečnily pod vedením inspektorátu Egyptské památkové organizace v Bavíti též na počátku 90. let 20. století.

Obrázek 11 - pohled na římskou pevnost v El-Rízu

Obrázek 12 - bazilika sv. Jiří v El-Rízu

nahoru
Vedle tohoto správního centra tvořilo osídlení několik větších sídlištních okrsků, kde se je doložena produkce keramiky, jež se distribuovala do okolních sídlišť – k největším patřil Bír el-Šovíš (obrázek 13 a obrázek 14) s početnými hrnčířskými dílnami (obrázek 15). K hlavním aktivitám obyvatel oázy El-Hajez však v Římské době patřilo zemědělství: pěstovalo se zde obilí, datle, ale také vinná réva. Aglomerace – usedlosti zemědělského charakteru tvořily obytné objekty, doplněné sklady, ale také jímkami na vodu a lisovnami na víno. Skutečnost, že oáza El-Hajez nebyla přes nesnadný přístup izolována od okolního světa, dokládají nálezy importované keramiky, především transportních amfor a lesklé červené keramiky (African Red Slip ware, vyráběné v Tripolitaně), dokládající kontakty s východním Středomořím a oblastmi severoafrickými, především s oblastmi dnešního Tunisu, Alžírska a nilské delty.

Obrázek 13 - krajina v oblasti Bír el-Šovíš
Obrázek 14 - ideální rekonstrukce života v Bír el-Šovíši © National Geographic Česko
 
Obrázek 15 - hrnčířské pece na Bír el-Šovíši

nahoru
V blízkém okolí městských aglomerací i menších venkovských usedlostí se rozkládají četné nekropole, jejichž hroby však byly již v minulosti z větší části vykradeny. K nejčastějším typům hrobek patří jednoduché komorové hroby, čtvercového nebo obdélného půdorysu, vyhloubené do měkké skály, výzdoba stěn se do dnešních dní nedochovala. Výjimkou však nejsou ani složitější skalní hrobky s jednou centrální a třemi bočními komorami po stranách a proti vstupu (např. Ain Umm Chabata). Těla se zpravidla ukládala do prostých terakotových rakví s nachovým povrchem a hojné úlomky kostí v okolí vykradených hrobek dokládají, že převládajícím ritem v pozdní Římské době byla inhumace (obrázek 16 a obrázek 17).

Obrázek 16 - hrobka 1 se dvěma kultovními dvory na lokalitě Bír el-Šovíš
Obrázek 17 - hrobka 1, pohřební komora

nahoru
Městská sídliště podobně jako venkovské usedlosti by stěží mohla fungovat bez zásobování vodou. To zajišťoval složitý systém podzemních manavárů, přivádějících vodu z úpatí výše položených pohoří (obrázek 18). Tento systém, dlouhý často desítky kilometrů, byl vybudován v měkkém kameni pouze za využití hrubě opracovaných kamenných kopáčů (obrázek 19), které se nalézají nejen v manavárech, ale také v hrobkách a jejich okolí.
Množství památek datovaných do Římské doby svědčí o tom, že v této době oáza El-Hajez dosáhla demografického vrcholu a značně vzkvétala. V následujících staletích byla obyvateli postupně opuštěna a v současné době je pouze sporadicky osídlena.

Obrázek 18 - manavár
Obrázek 19 - kamenný kopáč používaný k hloubení manavárů



- Ball, J., Beadnell, H. J. L., Bahria Oasis – Its Topography and Geology, Cairo 1903.
- Cailliaud, F., Travers of the Oasis of Thebes, and in the deserts situated east and west of the Thebain; In the Years 1815, 1816, 1817 and 1818. London 1822.
- Colin, F., Laisney, D., Marchand, S., „Qaret el-Toub - un fort romain et une nécropole pharaonique. Prospection archéologique dans l’oasis de Bahariya 1999“, BIFAO 100 (2000): 145–192.
- Fakhry, A., The Egyptian Deserts. Bahria Oasis, 2 Vols., Cairo 1942, 1950.
- Fakhry, A., The Oases of Egypt, Volume 2: Bahariyah and Farafra Oases, Cairo 1974.
- Fakhry, A., Bahriyah and Farafra (with a new introduction by Anthony J. Mills), Cairo 2003.
- Hassan, F. A., „Archaeological explorations at Baharia Oasis and the West Delta, Egypt“, Current Anthropology 22 (1979): 806.
- Hawass, Z., The Valley of the Golden Mummies, Cairo 2001.
- Hoskins, G. A., Visit to the Great Oasis of the Libyan Desert: with an account, ancient and modern, of the oasis of Amun, and the other oases now under the dominion of the pasha“
- Jackson, R. B., At Empire’s Edge. Exploring Rome’s Egyptian Frontier, New Haven – London 2002.
- Reddé, M., „Sites militaires romains de l’oasis de Kharga“, BIFAO 99 (1999): 377–396.
- Vivian, C., The Western Desert of Egypt, Cairo 2000.
- Willeitner, J., Die ägyptischen Oasen. Städte, Tempel und Gräber in der Libyschen Wüste, Mainz am Rhein 2003.

nahoru