Pondělí, 3. listopad 2008, 1. den expedice

Důvodem zdržení expedice jsou nově zavedené bezpečnostní předpisy, které přísně regulují pohyb všech osob ve vojenském pásmu Gilf Kebíru; stručně řečeno celá oblast na západ od poslední asfaltky spojující oázy Západní pouště je považována za vojenské pásmo. V dnešní době k tomu přistupují obavy z dalších únosů v poušti u jihozápadní hranice Egypta se Súdánem. Přesto se dá říci, že všichni členové expedice jsou veselé mysli.

V Baharíji na nás od včerejška čeká šest plně naložených terénních toyot se zásobami vody, potravin, benzínu a technického vybavení. V Káhiře jsme zatím dlouhé hodiny čekání věnovali přípravám, balení a zkušebnímu provozu speciálního vybavení expedice: napájení přístrojů prostřednictvím solárních panelů (systém vyvinut firmou Jíša, s.r.o.) a přezkoušením satelitního přenosu dat (díky firmě Navisat). Všichni doufáme, že zítra již budeme daleko od civilizace, která jakoby sama sobě brání poznávání obtížně dostupných míst této planety.

Miroslav Bárta

Úterý, den 2, 4. listopadu 2008

Dnešek jsme skutečně vyrazili jak bylo plánováno ve 3:30 ráno. Obvykle trvá cesta ranní Káhirou na výpadovku směrem jižní oázy přes hodinu a půl, díky brzké hodině jsme to zvládli za necelých 30 minut. Polovinu doby s denním světlem jsme však strávili jednáním s úrady. Do Baharíje jsme sice dorazili již v půl osmé, kde nás čekala vydatná snídaně v tradičním útocišti českých egyptologů, hotýlku Bišmu, oázu jsme však se všemi potřebnými povoleními opustili až kolem 12. hodiny.

Naše karavana sestává z 6 vrchovatě naložených terénních Toyot, devíti badatelů a 7 řidičů, kuchařů a mechaniků zároveň - obvykle tyto tři odlišné specializace zastávají beduíni na úrovni bežným Evropanům nedostupné. Umíte rozebrat a složit převodovku, uvařit v poušti večeři o třech chodech či překonat 30 m vysokou dunu? Těžko zvládnete vše dohromady.

Trochu čísel: každé auto veze zásoby 500 litrů nafty , dohromady máme 800 litrů užitkové 540 l balené pitné vody, 50 kg rýže, 40 kg těstovin - Italové by si přišli na své. Ujeli jsme 426 km.

Za zmínku stojí i pokus jedné z osádek toyot sestávajíc ze tří nejmenovaných zvídavých badatelů zabrzdit expedici v samém počátku. Došlo k tomu na vojenském kontrolním stanovišti v Abú Minkáru, kde probíhala jedna z několika zevrubných kontrol všch našich povolení. Uvedené tři soby vyskákali z auta a z radosti z volného pohybu začali fotit vše co rostlo, stálo nebo se hýbalo. Naštěstí jejich aktivita zůstala nepovšimnuta jinak bdělými strážci.

Pokud jde o dnešní fotografie, tak na nich můžete vidět východ slunce nad pouští (byl na ni čas díky tomu, že jsme píchli a jde o vůbec první snímek expedice), karavanu Toyot a stavbu tábora.

Souřadnice dnešního tábora: N 25? 46´ 23.6´´ a E 28? 38 16.1´´, pokud si naši polohu chcete najít na Google Maps. Zítra je na pořadu dne Vodní hora. Dobrou noc.

Miroslav Bárta, foto Martin Frouz

Středa, den 3, 5. 11. 2008

Dnes se nám skutečně podařilo dorazit do první oblasti, která je vědecky významná, protože dokumentuje pronikání starých Egypťanů do Západní pouště a jejich schopnosti organizovat výpravy do hloubi egyptské a lybijské pouště. Jedná se o tzv. Vodní horu. Jde o pískovcovou skálu obsahující červený pigment, pro který sem panovníci 4. dynastie vysílali výpravy. Skála je unikátní tím, že na stěně tvořící součást skalní římsy, kde probíhalo zpracování pigmentu, se dochovaly vyryté nápisy obsahující královská jména panovníků Chufua a Radžedefa. U prvního z nich šlo o senzaci, protože objev nápisu (stejně jako celé skály) německým pouštním badatelem Carlo Bergmannem dokládá, že Chufu vládl déle, než se doposud předpokládalo.

Skála musela mít značný význam i dřívě, zhruba na přechodu mezolitu a neolitu (8.-7. tis. př. Kr.), kdy sem tehdejší lovci ryli obrazy antilop, žiraf (z nějakého důvodu byly velmi oblíbené) a pštrosů. Vedle nich se zde často opakuje znak, který nejspíše označuje přítomnost studny či vodního zdroje. Z toho lze vyvozovat, že tehdy byla tato oblast mnohem zelenější než dnes (kdy je de facto pouze žlutá a černá). Odtud také pochází její název.

Se pštrosy jsme se nepřímo setkali i východně od Vodní hory, kde se nacházejí kruhová obydlí mezolitických sběračů a lovců. Kromě toho se na povrchu pouště povalují četné úlomky pštrosích vajec a těrky na obilí a semena. V následujících dnech budeme především interpretovat lokality, které byly sice nedávno objeveny Carlo Bergmanem (který nám také poskytl údaje o jejich lokaci), ale jejich řádná interpretace stále ještě chybí.

Dnes bohužel GPS údaje o našem nocování poskytnout nemůžeme, ale jsme zhruba 50 km jihozápadním směrem od našeho posledního tábora.

Miroslav Bárta

Na fotografiích ze dneška můžete vidět Vodní horu, detail jednoho z královských nápisů panovníků 4. dynastie a kruhová kamenná obydlí pravěkých lovců a sběračů.

Čtvrtek, 6. 11., 4. den expedice

Včerejší fotografování unikátních nápisů na Vodní hoře skončilo až kolem 10. hodiny večer, nemluvě o zálohování dat. Zajímavá byla dokumentace nápisů ze 4. dynastie, které se vyskytují v kombinaci s rytinami zvířat, která jsou zřejmě současná s nápisy, byť provedená v mnohem horší kvalitě.

Dnešní dopoledne bylo věnováno průzkumu vybraných lokalit v oblasti nacházející se na jih od Vodní hory. Celkově se jedná o několik desítek míst, obvykle jde o opticky nápadný skalní útvar, na kterém jsou nejčastěji vyryty rytiny zvířat - pštrosi, žirafy a antilopy, zřejmě nejčastější fauna, která zde kdysi žila a byla zároveň velmi významná pro místní sběrače a lovce. Na úpatí těchto skal je možné nalézt četné zrnotěrky sestávající ze dvou částí .- třecí desky a drtícího kamene. Nikde jsme však nenašli žádnou keramiku.

V tomto ohledu se nám vedlo lépe odpoledne, kdy jsme se již vydali po starověké obchodní stezce užívané ve 3. tis. př. Kr. a vedoucí do Gilf el-Kebíru. Na ní jsme identifikovali několik karavanních stanic, u kterých se našla i keramika ze Staré říše. V pozdním odpoledni se nám podařilo identifikovat i starověkou oslí stezku. V poušti lze totiž nalézt dva druhy karavanních stop - oslí a velbloudí. Oslí tvoří jakoby zavátý otisk jedné pneumatiky, asi 15 cm široký, protože osli v karavaně za sebou. Naproti tomu velbloudi v karavaně kráčejí v několik desítek metrů širokém pásu. Jejich stopy vypadají, jakoby kolem projel cyklistický peloton v písku.

Dnešní polohu našeho tábora najdete na Google Earth podle koordinátů N 24?40´ 38.7´´ E 28? 06´45.7´´.

Dnešní fotografie Martina Frouze zachycují Jiřího Musila a Jiřího Svobodu při dokumentaci skalního umění, cestou směrem na jihozápad pásem písečných dun a oslí stezku starou 4 500 let, ze které dnes měla expedice asi největší radost.

Miroslav Bárta

Den 5, 7. 11. 2008, pátek

Tak jak se postupně blížíme ke Gilf el Kebíru (v překladu z arabštiny přibližně “Velká stolová hora”), jsou noci chladnější a chladnější.

Během dne jsme vzorkovali několik stanic staroegyptských expedic, které tvoří přirozené zastávky na starověké cestě do Gilfu, která s nacházela o několik kilometrů severněji než cesta používaná dnes, ta je co nejsnadnější pro postup terénních aut. Nejvýznamnější zastávku tvořilo místo nazývané Abú Ballás (“Otec velkých přepravních zásobnic“), kde donedávna existoval téměř neporušený depot několika desítek velkých nádob na vodu, které byly ve starověku pravidelně doplňovány, aby sloužily tudy procházejícím karavanám. Novodobé karavany je však zcela zničily, lokalita prakticky neexistuje, kromě stovek střepů. Z dochovaných pozůstatků se zdá, že zde byly dvě skupiny nádob lišící se hlínou, ze které byly vyrobeny. Obě skupiny jsou také odlišného stáří.

Druhou pozoruhodnou zastávkou byla stanice “Stanice studny”, kde se nám sice žádnou studnu již najít nepodařilo, zato se na místě dochoval velký fragment staroegyptské keramiky s vyrytou značkou “H”, jejíž význam zatím nám i všem ostatním uniká. Kromě toho se zde na skalním převisu dochovaly nádherné rytiny dvou žiraf zachycených v plném běhu. Jedna z nejhezčích ukázek skalního umění, které se nám doposud podařilo identifikovat.

Konečně třetí významnou zastávkou bylo dno rozlehlého vyschlého jezera, které se pozná podle toho, že vlivem větrné eroze (eolizace) bylo bahnité dno rybníka vybroušeno a vymodelováno do pozoruhodných hliněných plastik připomínající mnohá zvířata. V předchozích dnech expedice projížděla mnoha oblastmi, které před 10 - 8 tisíci lety obsahovaly velké jezerní pánve, kolem kterých se soustředil neuvěřitelně pestrý život. Těžko uvěřit, že se z té doby dochovalo tak málo…

Na dnešních fotografiích Martina Frouze vidíte Petra Pokorného na dně vyschlého jezera, Václava Cílka u profilu hory, odkud staří Egypťané mohli získávat červené a žluté barvivo (definitivní důkaz však chybí), zkamenělé stromy s pozadím Stanice studny a detail dochovaného keramického fragmentu s písmenem “H”.

Koordináty dnešního nočního tábora jsou N 23? 46.721´, E 27? 06.656´, mimochodem zatím nejkrásnější místo, kde jsme nocovali….

P.S.: Všem děkujeme za sms zprávy, které chodí v pořádku a dělají nám radost, jen prosíme, abyste je psali bez diakritiky.

Den 6, 8. 11. 2008, sobota

Dneškem jsme vstoupili do pásma tropů a překročili nadmořskou výšku 1 000 m. I jinak se mnohé událo, po pěti dnech se účastníci expedice převlékli do čistého (alespoň většina), docházejí zásoby, takže začínáme jíst tzv. éš šamsí, tvrdý sušený chléb, který měkne a podává se až poté, co byl namočen do vody. Myslím, že většina expedice ho chce uchovat na pozdější dobu a proto ho odmítá. Navíc Petr Pokorný tvrdošíjně sbírá trus, což je jediný doklad plachých a v Gilfu žijících savců jako např. paovce hřivnaté nebo gazely dorcas.

Dnes se nám podařilo dosáhnout zdobené jeskyně ve Wádí Wassa v jihovýchodní části Gilf Kebíru. Jeskyně je de facto mělké abri hluboké asi 3 m, v ústí 2 m vysoké a 12 m široké; je z něj krásný pohled do celé krajiny. Jeho strop je vyzdoben celkem třemi skupinami skalních rytin, kterým dominují různé druhy domácího skotu, krávy, jenž se vzájemně liší linií rohů - celkem jsme identifikovali čtyři druhy skotu. Každá kravka je jinak vyvedena, což dovoluje, alespoň nám, představit si, že tehdejší neolitici zde znázornili konkrétní zvířata. Společnost jim dělají dvě skupinky lidských bytostí zachycených v různých činnostech, vstoje, vsedě a vkleče. Navzájem se liší pouze barvami - jedna skupinka je vyvedená červeně, druhá bíle.

V podvečer nás postihla i malá tragédie, jeden solární panel, kterým nabíjíme přístrojové vybavení expedice, se v závanu větru převrátil do písku a rozbil o jediný kámen, který tam ležel. Zbývá ještě jeden panel.

Na fotografiích dnes vidíte skalní abri s neolitickými malbami, detail výzdoby, Jiřího Svobodu s Miroslavem Bártou při dokumentaci maleb a pohled z této jeskyně. Také jsme potkali agamu, beduíni vyprošťovali vozy z písku a na poslední fotografii je půlnoční obloha nad naším táborem.

Miroslav Bárta

Den 7, neděle. 9. 11. 2008

Dnes naše expedice dosáhla dalšího postupného cíle, zdobených jeskyní, které se nacházejí v jihozápadní části Gilf el Kebíru. První dvě se nacházejí ve Wádí Súra qadím (Staré údolí obrazů), které bylo objeveno jedním z prvních průzkumníků Západní pouště, Laszlo Almassym. Jeskyně bohužel padly za oběť masovému turismu. Novodobí návštěvníci polévali malby vodou, aby je mohli lépe vyfotografovat, dnešní pohled na zbytky výzdoby byl skutečně tristní. Odměnění jsme byli ve Wádí Súra gedíd (Nové údolí obrazů), kde galerie objevená pouze nedávno překonala veškerá naše očekávání. Skalní stěna obsahuje stovky lidských a zvířecích postav, které zde vznikaly v průběhu několika tisícíletí.

Skutečný význam skalního umění, které jsme dnes mohli zdokumentovat (dnes bude fotografování za tmy a s umělým osvětlením pokračovat do půlnoci), spočívá v tom, že zásadním způsobem mění pohled na kořeny staroegyptské civilizace, jejíž počátky můžeme vystopovat zde, ve skalních abri v Gilf elKebíru. Před příletem expedice do Prahy je možné zmínit zejména to, že tzv. postavy plavců nepředstavují plavce, ale obětované příslušníky porobených kmenů, nad kterými zvítězily zdejší kmeny . Jednalo se o předchůdce starých Egypťanů?.

Mnoho detailů zobrazení naznačuje, že právě zde se zrodily mnohé rituály a symbolické motivy, které se na konci 4. tis. př. Kr. staly základem staroegyptského státu a posvátného království. Pokud se do zítřka nic nestane, sestoupíme do Wádí Hamra a budeme tak mimo rizikovou oblast poblíž súdánských hranic.

Na dnešních fotografiích Martina Frouze vidíte Jiřího Musila v krajině jihozápadního Gilfu, Martina Tomáška při dokumentaci skalního umění, Miroslava Bártu před Wádí Súra Qadím a detaily lidských a zvířecích znázornění vyvedených červenou barvou.

P.S. 1 Zvláštní pozdravení a poděkování posílají dnes členové expedice prof. Miroslavu Vernerovi, bez jehož podpory a pochopení bychom dnes nebyli tam, kde jsme. P.S. 2 Rozbitý solární panel, jak se ukázalo dnes ráno, přece jen funguje, byť s menším výkonem.

Den 8, pondělí 10. 11. 2008

Dnešek byl ve znamení odjezdu z Wádí Súra Gadíd a výstupu na náhorní plošinu Gilfu. Ráno jsme, stejně jako podstatnou část včerejší noci, věnovali fotografování a dokumentaci maleb ve skalním abri. Ze scén se postupně vynořilo několik celků, které potvrzují naši teorii o Jeskyni plavců a o zásadním významu těchto jeskynních maleb pro poznání kořenů staroegyptské civilizace v údolí Nilu. Kolem deváté ráno jsme vyrazili k Akabskému průsmyku, který představuje jednu z několika málo možností, jak se na náhorní plošinu dostat. Cestou jsme si neustále kontrolovali jižní plochou část pouště, odkud by se mohli vynořit nemilí společníci, súdánští rebelové . Cesta k průsmyku vedla přes kamenná pole, která vznikla v důsledku přívalových dešťů jako koryta krátkodobých odtoků vody z planiny.

Výstup průsmykem nebyl vůbec jednoduchý, terén zde prudce stoupá a je vyplněn sypkým vátým pískem. Také byl dlouhá léta velmi obáváný pro svou obtížnost. Projet musíte, jiná možnost široko daleko není. I nám se to nakonec povedlo, i když jedno auto na první pokus uvízlo těsně pod vrcholem a muselo se vracet o několik stovek metrů zpět.

Náhorní planina nás překvapila svou pustostí a dvěma zjištěními: v některých úsecích zde roste sporá vegetace a musí zde tedy občas být nějaká voda; v jednom úseku cesty jsme také objevili oslí stezku, tzn. že tudy musela vést karavanní cesta starých Egypťanů, ale kam? Na odpověď si budeme muset ještě chvíli počkat.

Pozdě odpoledne se nám podařil i sestup do pustého a dunami vyplněného Wádí Hamra (Červeného údolí pojmenovaného podle barvy dun). Místo, kde právě nocujeme je ve vedlejším údolí, kde se na skalách nachází několik skupin pravěkého skalního umění, to ale budeme dokumentovat až zítra, protože jsme na místo, které zdobí několik živých akácií, dorazili skoro až za tmy.

Dnešní den jsme bojovali především s dunami a také s proraženou pneumatikou. Zdá se, že podobně jako minulou noc, se kvůli silnému větru ani moc nevyspíme.

Dnešní fotografie Martina Frouze zachycují Martina Tomáška při dokumentaci vegetace, Petra Pokorného při botanikově záchvatu extáze, předloha loga expedice z Wádí Súra Gadíd a pohled do Wádí Hamra.

Souřadnice našeho dnešního tábořiště: 23? 54´ 10´´ N, 25? 27´ 59´´ E, 840 m n.m., teplota v 7:05 p.m. je 18??C. Před den na slunci dosahuje teplota 35?C a tak je nám nyní pěkná zima.

Miroslav Bárta a kol.

Den 9, úterý, 11. listopadu 2008

Dopoledne jsme věnovali průzkumu Wádí Hamra, kde jsme včera založili tábor. O Wádí Hamra je známo, že se zde vyskytuje skalní umění, ale dnes se nám podařilo objevit doposud zatím nepublikovanou lokalitu (definitivně budeme vědět po návratu do Prahy). Skalní umění zde se poněkud vymyká doposud známým příkladům. Lokalita je situována na konci jednoho z bočních wádí. Na kamenech a skalních stěnách jsou znázorněny zejména žirafy a pštrosy. Mezi unikátní zobrazení patří domestikované dobytče na šnůře a oprátkou kolem krku a především žirafa krmící se akácií. V tomto okamžiku můžeme říci to, že jde o sporadicky doložený motiv s ojedinělým zobrazením vegetace, která v tomto, jinak téměř vyschlém údolí, musela kdysi existovat. Navíc zde musely být i vydatné vodní zdroje, protože žirafy vodu nezbytně potřebují

Celé odpoledne jsme strávili cestou do oblasti s výskytem téměř čistého křemičitého skla tzv. siliky (oxid křemičitý tvoří téměř 98%), žlutavě až zeleně zbarvených kamenných valounů a úlomku, které vznikly v oblasti písečného moře v důsledku výbuchu meteoritu těsně nad zemí. Oblast je poměrně rozsáhlá a s rozlohou několika desítek kilometrů čtverečních.

Na dnešních fotografiích Martina Frouze vidíte údolí Wádí Hamra, detail skalního umění znázorňující dvě žirafy, písečné duny v oblasti písečného moře a siliku in situ na poušti.

Dnes trávíme větrnou noc mezi nádhernými dunami na souřadnicích: N 25? 34´ 39´´, E 25? 30´08´´

Miroslav Bárta a kol.

P.S. Vzkazy milým pisatelům esemesek:

- pro Martina Š: hydrotermální žíly hledáme, ale zatím bez úspechu, musí stačit ty v oblasti Garry.

- manželům H., specialistům na dobu římskou: zatím žádné nálezy z tohoto období.

- posílejte SMS z http://sms.thuraya.com, potěší :-).

Den 10, středa 12. 11. 2008

Ráno jsme definitivně opustili oblast křemičitého skla, siliky, která s nachází pouze v jedné oblasti Velkého písečného moře. Toto moře představuje velké žluté nic, které by mělo být symbolem zmaru a bezbřehosti. Celkem jsme dnes projeli téměř 280 kilometrů a stále jsme uvnitř této všeobjímající masy žlutého písku. Jízda v něm vyžaduje naprostou koncentraci, hrany dun splývají a často pozvolna stoupající duna za hřbetem padá téměř kolmo dolů, ještě štestí, že máme opravdu zkušené průvodce.

Písečné moře jako první z badatelů západního světa objevil Walter Rohlfs, který se do něj vydal z Dáchly a když zjistil, že ho nemůže od západu k východu pokořit, zamířil na sever, do oázy Faráfra. Jeho původním záměrem bylo vydat se rovnou k západu a dosáhnout libyjské oázy Kufra, to mu ale znemožnily fyzikální vlastnosti dun, které se poměrně dynamicky šíří od severozápadu k jihovýchodu ve směru převládajících větrů a představuji tak nepřekonatelnou přírodní hradbu. Ze satelitních snímků a zpráv jednotlivých badatelů vyplývá, že některé duny jsou až 100 m vysoké a táhnou se v délce mnoha kilometrů. Duny vytvářejí střídavě hradby a několik kilometrů široké koridory, ve kterých se dá poměrně snadno pohybovat, pokud zrovna nepadnete do písečné pasti, která se nedá nijak rozeznat a představuje vrstvu velmi sypkého písku, ve kterém můžete v mžiku zapadnout až po nápravy auta. Rozdíl mezi pevným a pro auto bezpečným povrchem a touto pastí se počítá na centimetry.

Zítra bychom měli dosáhnout oázy Síva a zde získat další nezbytná povolení k pokračování v cestě. Všichni se těší na vítanou zastávku po deseti dnech, protože to znamená, že po deseti dnech nebude k obědu tuňák s cibulí.......

Dnešní fotografie Martina Frouze znázorňují přípravu oběda v táboře uprostřed dun, momentky z cesty a snímky sokola během nečekaného poledního setkání v poušti s Tuarégy.

Miroslav Bárta

P.S.:

Den 11, čtvrtek, 13. 8. 2008

Dnes se nám podařilo přejet zbývající část Velkého písečného moře. Zatímco včera jsme jeli rychlostí místy až 90 km za hodinu a vesměs se pohybovali po vysokých tvrdých dunách, dnešní cesta byla podstatně pomalejší, 130 km nám zabralo téměř pět hodin. Reliéf cesty a tvářnost pouště se změnily záhy po vyjetí z tábora, duny se staly nepřehlednější, vyšší a skoro veškerý písek podstatně měkčí, často bylo třeba hledat cestu a přejíždět duny, takže člověk měl pocit jako na horské dráze.

Kolem půl druhé jsme se přiblížili na dohled oáze Síva, kde duny ještě narostly, ale nakonec jsme dospěli k horkému prameni uprostřed dun, který se nazývá místně Bír wahed. Teplota v něm se blíží 39?C a skočit do něj byl po deseti dnech skoro zázrak. Vzhledem k tomu, že okraj pramene je značně kluzký, někteří z nás se vykoupali čistě oblečení vícekrát.

Dnešní tábor je kousek od oázy a vzhledem k tomu, že přes den tu panují ještě značné teploty, jednání o povolení ke zkoumání zaniklých oáz a cest v Západní poušti se povedou dnes v noci.

Sívou bychom měli projíždět během zítřka, čeká nás i Amonova věštírna, místo, kde se Alexander Veliký nechal prohlásit za potomka egyptských králů poté, co předtím málem se svou výpravou zahynul, když ztratil cestu. My si zde necháme vyvěstit, co nás ještě čeká.

Dnešní fotografie Martina Frouze ukazují sjezd dun během cesty, tři členy expedice v družném hovoru poté, co jednu prudkou dunu překonali raději po svých, pohled na horký pramen u Sívy s rozpouštějícími se členy expedice, krajinu nedaleko oázy, studené jezero taktéž poblíž Sívy a Martina Frouze v akci.

Miroslav Bárta a kol.

Souřadnice dnešního campu: N 29° 09´48´´, E 25° 28´17´´, a naše výška je 15 metrů pod hladinou (zaokrouhleno)

p.s.:

Den 12, pátek 14. 11. 2008

Včera jsme zahájili obléhání Sívy (jak to formuloval Martin Frouz) zpoza písečných dun a dnes, přesto že byl pátek (čili naše neděle), se nám podařilo dosáhnout toho, že zítra můžeme opustit oázu, kde jsme se za den ušpinili víc, než za deset dní v Gilfu…

Čekání na povolení, které zařizovali beduíni jsme si krátili dokumentací dostupných a méně dostupných památek jako je např. Amonova věštírna v Aghurmi. Právě sem jsme zamířili dopoledne, abychom si vyžádali přízeň beraního božstva Amona, když pomohl Alexandrovi, proč ne nám…? Centrem všeho dění je v Sívě náměstí, nad kterým se tyčí středověké Šali, hliněné městečko, které má za sebou nejméně 800 let historie a není pochyb, že dřívější starověké centrum se muselo nacházet také zde. Dnes je však hodně hluboko… V roce 1928 tři dny trvající deště zdejší osídlení zásadně poškodily a donutily obyvatele, aby založili opodál nové Šali, kde se žije dodnes. Původní osídlení je tak městem duchů, kde se postupně rozpadají staré domy z nepálených cihel, které jsou prvotřídní ukázkou toho, jak se stavělo ve starověku. Domy přitom dosahují výšky až tří pater. A stavební materiál? Sušené cihly a palmové dřevo. Rozhodně zde procházka působí velmi inspirativně.

Konečně dalším významným místem je Gebel Mauta, Hora mrtvých, kde se nacházejí hrobky z ptolemaiovského a římského období. Pozoruhodné jsou zejména tzv. uměleckým synkretismem, protože kombinují techniky zobrazování vlastní staroegyptskému a řeckému umění. Výzdoba některých z nich bere dodnes dech. Od zítřka bude podle plánu probíhat náplň druhé části expedice, dokumentace starověkých cest a zaniklých oáz, kam je dnes tak obtížné získat povolení ke vstupu.

Martin Frouz dnes vybral dva záběry původního osídlení Šali, dva záběry z hrobek na Hoře mrtvých, pohled na krajinu Sívy plnou slaných jezer a palem (datle ze Sívy patří mezi vůbec nejlepší), foto expedice z Amonovy věštírny a pohled na trh v Sivě.

Souřadnice našeho dnešního tábořiště: N 29????´ 45´´, E 25???´15´´ a výška 46 m n.m.

Miroslav Bárta a kol.

Den 13, sobota 15. 11. 2008

Bylo na čase opustit Sívu, protože zarputilé boje s úřady o další povolení byly značně vyčerpávající. Hned po ránu nás čekalo několik hodin jízdy těžkým terénem s vysokými dunami na východ od Sívy, takže jsme si co chvíli připadali jako na horské dráze. Odměnou nám byl kolem poledne sestup do nejkrásnější oázy Áreč na starověké cestě spojující oázy Sívu a Bahréju. Její překonání trvalo v minulosti karavaně s velbloudy 10 dní.

Áreč je opuštěnou oázou, kde se dá autem pohybovat pouze po jejím okrají a jakýkoliv pokus přejet jí napříč by mohl skončit zahrabáním auta tak, že by mu už asi nebylo pomoci. Na první pohled hlinitá krusta nasycená solí vypadá pevně, ale pod ní je spousta bahna a vody. Přesně to se podařilo Vladimíru Brůnovi v květnu loňského roku na Bír Šovíši. Toyotu z bahna vytáhly až dva traktory.

Podle stop zvěře zde žijí smečky divokých psů a sedm divokých oslů (to zase víme od našeho průvodce); ty se nám však spatřit nepovedlo. Během pobytu se Petru Pokornému podařilo zmapovat veškerou dostupnou flóru a nám skalní hrobky, které se nacházejí ve vápencových úbočích kopců lemujících oázu. Hrobky mají obvykle jen jednu místnost a až na výjimky nejsou zdobené. V jedné z nich se dochovala nika zdobená vlysem kober a s poškozenými kartušemi zatím neurčeného římského panovníka.V další hrobce je primitivní kresba zachycující muže pod datlovou palmou přivazující ke stromu vyhublé dobytče.Podle Martina Tomáška a Jiřího Musila došlo k opuštění oázy (soudě zejména na základě keramiky) někdy v průběhu 5. stol. po Kr., tedy ve stejné době, jako na naší koncesi na lokalitě Bír Šovíš v oáze Hajez. Bohužel stopy osídlení se nám identifikovat nepovedlo.

Dnešní fotografie dokumentují cestu ze Sívy, oázu Áreč a výzdobu hrobek zmiňovanou v dnešním textu.

Miroslav Bárta

P.S.:

Den 14, neděle 16. 11. 2008

Dnes byla neděle a proto jsme měli k obědu jako vždy tuňáka s cibulí (po třinácté v řadě za sebou). Ráno a vlastně i zbytek včerejšího odpoledne jsme věnovali oáze Bahrén, která patří k největším mezi oázami Sívou a Baharíjou. Hlavní místa zde tvoří zcela zničený chrám ze 4. stol. př. Kr., který tvořil sloupový dvůr se šesti sloupy, pronaos a tři kultovní niky staroegyptských božstev. Uctívána zde byla Amonova triáda. Opodál leží dva skalní útvary, do jejichž úbočí jsou vytesané řeckořímské skalní hrobky podobné těm, které jsme mohli vidět včera v oáze Áreč. Na rozdíl od nich jsou ale nezdobené. Oáze dominuje rozlehlé slané jezero, které je napájené místními prameny. Oáza je také proslulá obrovským množstvím komárů, takže jsme nocovali asi 1 kilometr hluboko v písečných dunách. Přesto si některé jedince výpravy našli…

Ráno jsme navštívili jižní břeh jezera, který je porostlý bujnou vegetací datlových palem a rákosu. Ani na jednom břehu se nám nepodařilo najít stopy osídlení, které bude zřejmě zasypané okolními dunami, které sestupují až ke břehu jezera.

Kolem 10. hodiny dopoledne jsme vyrazili směrem k jihovýchodu k oáze Ain Della, kam bychom měli dorazit zítra. Dnes jsme opět bojovali s dunami a unavenými auty: jednomu ze zadřely brzdy a tak nás navíc zdržela jejich oprava. Zdá se, že postupně únava doléhá i na členy týmu. Asi jíme málo tuňáka.

Tři fotografie Martina Frouze z dnešního dne zachycují hrobky v oáze Bahrén a slané jezero.

Miroslav Bárta

Dnes táboříme na souřadnicích: N 27? 50´ 01´´, E 26? 45´27´´, 152 m n.m., vlhkost vzduchu 49% a teplota 23?C a je nám zima :-(.

Den 15, pondělí, 17. 11. 2008

Téměř celý den jsme věnovali tomu, abychom se dostali pouští do oblasti Obajdu, kde se nachází další jeskyně zdobená prehistorickými rytinami zvířat a otisků dlaní a rytin zvířecích tlap. Nachází se na poměrně nepřístupném místě v tzv. Skrytém údolí. Výstup k ní vede písčitým a dosti příkrým svahem, zato pohled z ní na okolí krajinu je uchvacující. Vnitřní výzdoba není až tak bohatá ve srovnání s tím, co jsme viděli, ale zato je jediná známá v celé oblasti mezi Faráfrou a Bahréjou.

Celodenní peripetie znamenaly, že jsme se k obědu dostali až kolem 3. hodiny odpoledne. Následující krátký přejezd nás dovedl do fantastické Bílé pouště severozápadně od Faráfry a zítra by nás měla uvítat oáza Bahríja. Tím také bude končit hlavní část expedice, v následujících dnech proběhne ještě mapování a průzkum několika dalších pouštních cest, zpracovávání dokumentace a další milé i méně milé úkony. Dnes rovněž končí řada přímých vstupů z expedice, ale doufáme, že další novinky pro vás budeme mít po návratu do Prahy. Momentálně bojujeme s blechami z beduínských dek. Máme je všichni (ty blechy).

S díky za vaši přízeň, Miroslav Bárta.

Rád bych poděkoval zejména Vl. Brůnovi za zajištění satelitního přenosu dat, M. Frouzovi za dodávání nádherných fotografií a J. Musilovi a M. Tomáškovi za jejich lektorské úsilí a nasazení

Souřadnice našeho posledního tábořiště v Sahara Béda (Bílé poušti) jsou: N 27? 21´ 57´´, E 28? 04´ 08´´, 71 m n.m., teplota 25 C, takže vybalujeme fleece bundy :-).

Na posledních fotografiích vidíte jeskyni Obajid a detaily výzdoby, okolní krajinu a západ slunce nad táborem naší expedice.

Tento den byl ve znamení přesunu celé expedice do Káhiry. Ráno jsme si vychutnali probuzení v Bílé poušti a odjet se nám moc nechtělo. Ale museli jsme. Hag Lotfi pozval všechny na oběd a poté se zabalily všechny věci a byl odjezd do Káhiry. Samotným městem jsme se probíjeli více než hodinu a půl, tisíce aut, lidí a hustý smog nám po 16-ti dnech v poušti připadaly jako v jiném světě. Ale vše se napravilo v oáze na ambasádě, kde nás čekalo vychlazené pivko, český chléb se salámem a početné osazenstvo. Bylo co vyprávět dlouho do noci, někteří vytrvalci šli spát až ráno. A tak skončila hlavní část naší expedice.